Sto let … mystický úsek času. Fascinující epocha a přesto je to mžik v lidských dějinách, který může znamenat klidně jen délku jednoho dlouhého života.
Jako malý chlapec jsem měl možnost, kterou dnes studenti našeho gymnázia již nemají, a to hovořit během svého dětství a později i mládí s pamětníky 1. světové války. V dětství šlo především o mého pradědečka, jenž byl tehdy ještě „svěžím“ osmdesátníkem a se kterým jsem se jako malý kluk nechal vždy vyprovokovat k „páce“ (to jest klasické přetlačované s propletenými prsty rukou). Ačkoliv mě praděda nechal občas vyhrát (tehdy jsem se domníval, že jsem vyhrál opravdu), jeho síla v hubené, šlachovité ruce (bez velkých svalů z posilovny) mě fascinovala, byla to ruka, která kdysi svírala pušku, ruka, která tahala kamaráda ze zákopu, ruka která bajonetem otevírala konzervu, ruka vojáka.
Kdybych se mohl vrátit v čase, měl bych pro něj samozřejmě seznam historických otázek, které jsem tehdy nemohl položit. Podstatné však bylo, že jeho příběhy, vzhled a celková síla, kterou vyzařoval, jsou pro mě inspirací do konce života.
Exkurze na Vítkov 20.10.2017 se žáky našeho gymnázia mě znovu do této vzpomínkové nálady dostala. Budova, která k expozici na téma 100 let našich legií je pravděpodobně nejvhodnější, byla nádhernou „chrámovou“ kulisou naší prohlídky. Studenti byli velmi příjemnou formou seznámeni s historií budovy, která měla sloužit právě legionářům, pro něž byla stavěna. Avšak štěstěna se otočila k legionářům a celému československému národu zády. Nejprve přišla 2. světová válka a poté únor 1948. Legionáři tedy „museli sledovat“, jak se památník, který měl oslavovat jejich statečnost a zásluhy o vznik samostatného státu, mění v komunistické mauzoleum. Žákům byla připomenuta i novější (veselejší) historie po roce 1989.
Architektura konce 20. a 30. let působí v tomto zpracování pietně avšak zároveň moderně a svěže. Procházení jednotlivých různorodých místností očividně zabraňovalo únavě a studenti velmi dobře spolupracovali i s paní průvodkyní.
Velký zájem vzbudily prapory a zástavy našich jednotek, nebo průhledný sloup, v němž jsou v jednotlivých vrstvách umístěny prstě půdy z našich novodobých bojišť. Společný rozbor některých sochařských a malířských děl s tématikou legií, ukázal, že naši žáci nemají nadarmo mnoho hodin spojených s výtvarných uměním. V tajemné budově, která je součástí Národního muzea studenti obdivovali různá zákoutí i velká prostranství a to včetně skvělé vyhlídkové terasy, která je součástí místní kavárny.
Na závěr prohlídky nám byl puštěn krátký, ale velmi silný film, který naše legionářské působení ve Francii, Itálii a Rusku skvěle shrnul. Poté se nás ujal pán z Československé obce legionářské, který oblečen do dobové legionářské uniformy (nevím zda šlo o originál či dobovou repliku) vyprávěl o nejzajímavějších úspěších našich „mužů ve zbrani“, připomněl slavné bitvy a především detailně vysvětlil, jak opravdu vypadal boj muže proti muži v zákopu i mezi zákopy.
Definitivní tečkou potom byla prohlídka výstavy litografií, které jsou vytvořeny na základě kreseb jednoho z legionářů. Jde o skvělou vizualizaci dění na frontě a upevňují představu dnešního mladého člověka o tom, co bylo pro život vojáka důležité a co ne. Je zde zachycen boj, ale i chvilky odpočinku a přátelství.
Myslím, že exkurze, která byla opravdu smysluplná, upevnila nejen znalosti příslušných historických témat, ale i prohloubila jakousi pýchu na naše bohaté dějiny a podpořila vlastenectví v každém z nás. O zajímavosti exkurze svědčí myslím i několik pořízených fotografií.
Autor textu: PhDr. Jaroslav Palas
